Stránky

17. února 2018

MOŇA & MENTAL BREAKDOWN

Myslím, že v poslední době mám fakt vážnej problém se svým psychickým zdravím (nebo vlastně nevím, jestli to v mém případě někdy bylo opravdu zdraví, jo?) a vždycky, když se to začne lepšit a já si naivně myslím, že teď začne to moje nejlepší období v celém životě, něco se... zkrátka posere.

Někde na internetu jsem si přečetla, že lidem pomáhá se z problémů vypsat. Pak se jim uleví. Proč to tedy nezkusit a nevypustit nějakej pěknej zmatek z mojí hlavy sem, na Bohem zapomenutý místo na internetu, na který v posledních měsících jen sedá prach? Pamatuju si, jak jsem na základce psala každej týden novej článek a těšila se ze všech komentářů, který mi ostatní u článků nechávali (a že jich bylo). Představovala jsem si, že tak za tři roky budu nějaká famous blogerka, která celý den kafíčkuje se svýma kamarádkama, fotí perfektní fotky na svůj instagram, na kterým má přes 200k sledujících a chodí na luxusní akce. Místo toho celej den trávím ve škole, instagram spamuju vtipnýma trapnýma věcma, který říkají mí kamarádi a chodím tak maximálně dřít do práce za minimální mzdu, abych si to kafíčkování ve volným čase mohla dovolit. 

Ale tohle fakt není to, co mě trápí.

Poslední dobou mám pocit, že jsem zhloupla. Zklamala jsem samu sebe. Zlenivěla jsem. Místo toho, abych se snažila a měla v hlavě nějakej cíl, nebo aspoň nějakou představu toho, co vlastně chci, nemám absolutně nic. Dřív jsem měla spoustu koníčků, který jsem fakt ráda provozovala, těšil mě výsledek i to, když jsem se zlepšovala. Měla jsem pocit, že svůj volnej čas využívám smysluplně.

Ale teď? Vážně mě děsí, jak mrhám časem.

A taky to, jak je mi všechno úplně u prdele.

Uznávám, že jsem dřív byla celkem citlivka a chodící uzlíček nervů, ale aspoň jsem měla nějakou disciplínu. A ambice. A motivaci. A smysl života.

A tohle všechno z mýho těla uprchlo přesně v říjnu minulýho roku. Proč? Částečně vím. Ale částečně to taky nevím. A od té doby chodím pořád ve spirále. Byli jste někdy v Květný v Kroměříži? Co třeba takovej Králičí kopeček a to bludiště vedle? To je přesný přirovnání. Ale ty keřovitý stěny jsou v mým případě mnohem vyšší. 

Mnohem vyšší. A to jsem si myslela, že jsem vysoká dost. Ale nestačí to.

Stěny jsou tak vysoký, že mě zvládly úplně polapit a tak jenom čekám. A čekám. Ale teď mě napadá, na co vlastně? Na něco? Nebo na někoho? Přijde, nebo si budu muset pomoct sama?

A jsme u toho, dámy a pánové.

Já si sama asi jen tak nepomůžu, jak vidím. Protože nemám čas. Protože je mi to u prdele.

Zklamalo mě hodně lidí. Vlastně se dá říct, že hodně bylo víc než hodně, ale když zklamete sami sebe, je to tak 2081x horší. Jasně, že bych to chtěla změnit. Ale nejde to. Nevím, jak začít. Neumím začít.

Bojím se začít znovu.


omlouvám se všem, kteří z těchto řádků chytli mozkovou obrnu a záchvatovité zvracení
pardon
tak se už připravte na další části
ahoj

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuju za komentář! :)