MŮJ MĚSÍC NA LETIŠTI aka TOHLE SE FAKT STALO

Měsíc jsem pracovala na brněnském letišti a teď jsem plná dojmů a překypuju zážitkama, takže mě napadlo, že bych mohla zveřejnit moje poznatky. Možná pomohou někomu, kdo o takové práci přemýšlí, nebo budou sloužit jako návod k tomu, co rozhodně nedělat, pokud jste cestující a nechcete dostat místo v uličce ve 32. řadě (ano, odpověď zní, chodit včas a nechodit jako poslední kvůli tomu, že papáte bagetku z bufetu a pak křičet na slečnu za přepážkou, jak jako že je to letadlo už plný?!).

V prvním článku se s vámi chci podělit se čtyřmi situacemi, které mi posílily nervy. Teď vím, že už mě nic nerozhodí. Nikdy. Předem se chci omluvit všem cestujícím, kteří se tu najdou, ale věřte, že když se na to podíváte z mojí strany... No, nechám to být. Tyto příhody slouží spíše k pobavení, nechci vás od ničeho odrazovat. :D

Příběh 1 - ostravská paní s parfémem

Jednoho krásného dne se blížilo odbavení Itálie ke konci a já mezi posledními odbavovala velmi sympatickou rodinu. ,,Prosím, sedíte ve 28. řadě, teď můžete pokračovat k bezpečnostní kontrole, na shledanou." Mezitím jsem odbavila zbývající cestující, když v tom se paní vrátila.

,,Oni mi ten parfém nevzali." a zamávala mi před obličejem lahvičkou.

,,Aha..." a co mám teď dělat?

,,Nemůžete mi ho ještě odbavit?"

a to mám ten parfém jako poslat samostatně po pásu, nebo...?

,,Odbavila jste si už všechna zavazadla?"

,,Ano."

,,Tak to už asi nepůjde."

,,Co?! Nemůžete mi ten kufr vytáhnout, že bych ho tam dala?"

,,No, to myslím že ne..."

,,Ne?! Mám se jít zeptat k někomu jinému?"

,,Já zavolám vedoucímu."

(jasně že řekl ne)

,,Řekl mi, že to nepůjde."

,,Do prdele. Se na to můžu vysrat!"

Paní se otočila na rodinu u vedlejší přepážky a cpala jim do ruky parfém, když přece letí taky do Itálie jako ona. Ale řekněte mi, kdo se zdravým rozumem by někomu cizímu přepravil letadlem jakoukoliv kapalinu? To se prostě nesmí dělat... Řekli ne. Paní pomalu chytala hysterický záchvat a tak jsem řekla, že jí ten parfém schovám v kanceláři vedoucí, než přiletí zpátky. Tohle se taky dělat nesmí a věděla jsem, že z toho budu mít akorát problém, ale... jak se jí jinak zbavit? Moc se v parfémech nevyznám, tak jsem si říkala páni, ten byl určitě hrozně drahej, když kvůli němu tak vyváděla...

Spodní strana: TESTER. NEPRODEJNÉ.

Příběh 2 - "vy jste nám neřekli, že to máme ukazovat"

To jsem zrovna stála na gatech a dělala hrozně naplňující práci v podobě snímání kódů z letenek a kontrolování dokladů. Když už byli všichni v letadle a i po dvou hlášení se pořád jeden pár nedostavil, došlo mi, že oba dva "proklouzli" s davem a určitě teď sedí v letadle a nemají tušení, že se po nich sháníme. Šla jsem se do letadla přesvědčit, jestli tam oba skutečně jsou. Byli tam.

,,Dobrý den, můžu ještě poprosit o vaše doklady? Vy jste nám totiž odešli bez toho, abyste je někomu ukázali..."

,,Aha a kde?"

,,Na gatech..."

,,Ale slečno nikdo z vás nám neřekl, že vám máme něco ukazovat."

To si nevšimli, že těch dalších 170 lidí co tam sedělo "něco" u východu předkládalo? Nebo snad neslyšeli hlášení v rozhlase (který jsem zrovna hlásila já) končící větou "žádáme cestující, aby si připravili své palubní vstupenky a cestovní doklady na straně s fotografií"? Někdy by stačilo jenom poslouchat... Fakt jsem nevěděla co na to říct, tak jsem se rozloučila a šla pryč.

Příběh 3 - pozoruhodný rumunský let do Španělska

Můj den začal s odbavováním cestujících letících do Španělska. Všechno šlo hladce dokud nepřišla rodina se zaplacenou rezervací u cestovní kanceláře v exitu (řada, kde je nouzový východ). V takových řadách nesmí sedět osoby, kterým nebylo 18 let. Kdyby totiž došlo k nějaké nehodě, bylo by třeba, aby ten nouzový východ cestující otevřeli a proto tam mohou sedět jenom fyzicky zdatné osoby, mezi které nepatří důchodci, lidé s postižením a už vůbec ne děti. Tato rodina měla děti dvě. 12 a 15 let. Vedoucí rozhodla, že je tam necháme, když si ta místa zaplatili. 

Odbavení skončilo brzy, na nikoho se nečekalo a tak jsem se přemístila na gate. Dostali jsme pokyn- připravit si všechny cestující, za chvíli začne boarding. Hezky jsme si pípali letenky na dvou gatech naráz a nashromáždili si cestující "do ohrádky" (to zní celkem divně, ale jinak se to nazvat nedá). Šlo to rychle a za chvíli tam byli skoro všichni. 

Uběhlo 5 minut a nic. 10 minut a vysílačka byla pořád potichu. Lidem se samozřejmě nelíbilo, že jsme je nahnali "do ohrádky" kvůli ničemu a teď tam stojí namačkaní už dost dlouho. Po patnácti minutách nám pořád nikdo nic neřekl a cestující začali být protivní a začali si svůj vztek vybíjet na mě. 

Šla jsem ven zjistit, co se děje a bylo mi řečeno, že se ještě odčerpává palivo, protože si pilot rozmyslel, že ho nechce tolik (:D). Po dvaceti minutách už nebyli cestující protivní, ale hnusní. Kromě klasických připomínek typu "ta je tak neschopná" "za to může ona" a "proč si nás zavolala když tu jenom stojíme" došlo i na věci jako "se nedivím že to tu nefunguje když jsou tak mladí" a "proč už něco nedělá tyvole". Jako by mě tam s něma bavilo stát... :D

Po chvíli nám zahlásili, že už můžeme začít a tak jsem s úsměvem na tváři vypustila ten rozhořčený dav ven. teď už budou ty blbý poznámky poslouchat na handlingu řekla jsem si a těšila se, jak odtud půjdu rychle pryč. Ale co se stalo? Nepropípl se jeden pán.

Super, jdu ho najít.

Běžela jsem rychle k letadlu a když jsem stála u schodů, všimla jsem si, že nakladači pořád něco dělají se zavazadly. Konkrétně je z toho letadla vyskládávají. Můj vnitřní pocit mi říkal, že je tu všechno špatně a to letadlo prostě neodletí tak jak má. 

Zmínila jsem se, že to byla rumunská aerolinka? S rumunskou posádkou? Ne? Tak to zmíním teď. Ale tenkrát mi to nedošlo. Teprve až jsem stála uvnitř a začala jsem jednomu stevardovi anglicky vysvětlovat, co tam vlastně dělám. Pána jsem našla a všechno bylo v pořádku, tak jsem se rychle rozběhla zpátky s pocitem, že už nemusím tenhle divnej let víc řešit a vlastně všechno dopadlo dobře. Zvládli jsme to!

Procházela jsem si uličkou jako pán a v tom mě zastavil druhý stevard.

,,Vy jste nám do exitu posadili děti."

,,Já vím, to já je sadila."

,,Ale v exitu nemůžou sedět děti, kterým nebylo 18 let!"

,,Já vím, ale oni měli placenou rezervaci. Vedoucí mi řekla, že tam sedět můžou."

,,To se mi moc nezdá."

,,Mají si přesednout?"

,,Běž se zeptat dopředu."

A ukázal na vedoucí kabiny, která tam stála s pilotem nebo kopilotem (?) a já se chtěla propadnout do země. Nebo vsáknout do nějaké sedačky. 

Ještě musím dodat, že to letadlo mělo 4 exity. A mezi nima byla i první řada. Je jasný, že každý chce sedět v první řadě a když to místo máte, tak se ho už nechcete vzdát. :D ALE. Zase tam sedělo dítě a tomuhle nemohlo být ani 10 let! A taky se rodina oháněla tím, že mají rezervaci. Rodiče asi moc dobře neuměli anglicky, protože se zdálo že proslov letušky o tom, proč tam dítě nemůže sedět úplně ignorujou a nejhorší na tom bylo, že jsem tam byla já, "slečna z přepážky která posazuje lidi", takže je jasný, kdo za to může! :D Ta první řada se vyřešila sama a po tom co vedoucí kabiny řekla, že v exitu ty děti prostě sedět nebudou, jsem se vrátila za stevardem a řekla, že tam sedět nemůžou. Tvářil se sklesle.

Při odchodu z letadla jsem zjistila, že se z nákladového prostoru museli vyskládat všechna zavazadla kvůli tomu, že letadlo bylo špatně vyvážené.

Odletěli asi o hodinu a půl později než měli.

Příběh 4 - podgorica a burgas rules

,,Vy letíte do Podgorici?"

,,Ne, do Černé Hory."

,,..."

,,Dobrý den slečno, my jsme s manželem celí zmatení, vlezli jsme správně na Podgoricu?"

,,Jo, vlezli." :D

,,Má se procházet nejpozději 40 minut před odletem. Já to tu už před deseti minutami zavřela... Kde jste byli?"

,,Na obědě."

Stála jsem u letadla, když v tom za mnou přišel nějaký pár.

,,Slečno, poraďte, my máme 16. řadu, je lepší jít předem nebo zadem?"

,,Zadem."

Hned za nimi stál další pár.

,,A my máme pátou řadu, my máme jít kama?"

přesně takhle jsem se cítila

Vždycky když se letělo do Burgasu nebo do Podgorici, tak mě někdo něčím překvapil. Tyto linky mají asi nějakou zvláštní auru...